Stalo se‎ > ‎Stalo se v roce 2013‎ > ‎

Doshoppováno aneb postřehy ze Stodu II.

přidáno: 29. 5. 2013 5:51, autor: Divadlo Osaďáček   [ aktualizováno 29. 5. 2013 5:53 ]
V druhém díle postřehů ze Stodu se už dostaneme k samotnému workshopu. Jak to tedy vypadá? Samozřejmě se začne představováním. Platí nepsané pravidlo, že si všichni tykáme, a proto bylo nutné rychle do sebe vstřebat velké množství křestních jmen (vlastně to není pravidlo, ale v našem skvělém kolektivu, který se sešel, nám to přišlo přirozené, nikdo se nezdráhal). A není lepšího způsobu, jak se něco naučit, než hrou. Tak jsme si hráli a učili se. Některá cvičení už jsme znali, některá pro nás byla novinkou. Například zaplnit prostor, to si zkoušíme i v naší malé aule, ale inovací bylo, když jsme prostor plnili v pohybu a měnili rychlosti, nebo jsme třeba chodili jen do pravých úhlů. Dalším důležitým krokem bylo cvičení na důvěru a dobrou spolupráci. Vodili jsme se jako slepí po celé tělocvičně a po chvilce vzájemného oťukávání jsme si začali dávat úkoly. A to vše beze slov! Inu herci, čím větší „hloupost“, tím raději se do ní vrhnou. 
A protože ani naše hlasivky nesmějí zahálet, procvičili jsme se sestavením imaginární hlasové kapely. A po vydatném obědě jsme se vrhli na něco, co již více připomíná divadelní řemeslo. Nacvičili jsme si krátké představení. Rozděleni do skupin jsme si vylosovali zadání prvků a rekvizit, které se v něm měly ukázat. A tak jsme museli kombinovat Marylin Monroe s Karlem Gottem, v žánru westernu, hororu, telenovely a sci-fi z budoucnosti s tématy „V Indickém oceánu se zastavil čas“ nebo „Co vše mi zbylo po mém otci“. Chvíli jsme se domlouvali a pak vypukl boj o kostýmy – ale nebojte, všechny ruce zůstaly na svých místech. A tak jsme během hodinky sestavily krátké scénky zcela absurdních témat a často i dějů. Kdybyste tam byli, viděli byste oranžové moře, španělskou telenovelu nebo vraha slečny Monroe! Ve zkratce jsme si v průběhu oprášili (v mnoha případech i poprvé nalezli) zábavnou formou základní pilíře hereckého kumštu a nenásilně jsme se i něčemu přiučili.
Sice Vám může zaplnění prostoru, vodění slepce a jiné podobné úkoly popisované výše přijít uhozené, ale věřte, že to tak jen vypadá. Ani byste neřekli, jak moc si přitom člověk uvědomí a procvičí nutnost dobrého vnímání všech herců na jevišti a smysluplnost pohybů a nakonec i samotného postavení účinkujících. Vše v divadle totiž visí na spolupráci a logičnosti – nejde, aby herec hrál jako ostrov sám za sebe a pro sebe a nevnímal, co se děje kolem. Může se to jevit jednoduše, ale ani byste neřekli, jak obtížné je s určitou mírou automatizovanosti a samozřejmosti maximálně vnímat okolí a kolegy, přitom promýšlet, proč co a jak dělám a navíc být soustředěn na prožívání ztvárňované postavy. To vše jsme si díky kurzu uvědomili a jsme o něco chytřejší. Rádi se budeme účastnit i dalších podobných akcí, abychom na sobě mohli ještě více zapracovat. Držte nám palce!


Za trio neohrožených Petr Koza a Luisa Vodicová