Stalo se‎ > ‎Stalo se v roce 2013‎ > ‎

Fantomem opery v Opeře

přidáno: 28. 6. 2013 9:22, autor: Divadlo Osaďáček   [ aktualizováno 28. 6. 2013 10:16 ]
Stále Vám přinášíme články o naší divadelní i nedivadelní tvorbě a pohledy z naší strany, jaksi očima těch v zákulisí. Ovšem i my nejsme jen herci, ale také často diváci lační po pořádném kusu. Proto Vám nyní přinášíme svým způsobem ojedinělou reportáž "z té druhé strany".  Krom toho, že nám nabízí netradiční pohled, je sama o sobě i formálně velmi netradiční. Nuže, pojďme se s naší členkou a herečkou Luisou Vodicovou ... pardon, vlastně Fantomem Opery ... podívat do Opery!

Jsouc takovým bláznem, jakým jsem, vydala jsem se na dopolední představení do Státní opery Praha, abych si  odfajfkovala navštívení jednoho z nejslavnějších divadel u nás. Můj první dojem? Těžko říci... asi “Proč je to zatraceně tak blízko u silnice?” Nu, v roce 1888, kdy Nové německé divadlo otevřelo asi nikdo s takovým provozem nepočítal. Krátce jsem si obešla budovu, celá zvědavá, a mému zraku neušly dva náklaďáky u zadního vchodu. S označením “Státní opera Praha” mi bylo jasné, že přijely kulisy. Jsem si jistá, že si sladká Rosina, na rozdíl od Kopřivky, nemusela scénu stavět sama.
Ale raději zpět do Prahy, do momentu, kdy jsem poprvé vešla portálem do světa opery. První čeho jsem si všimla byla dozajista výzdoba - zlaté sochy, reliéfy a veškerá noblesa devatenáctého století se mi rozprostřela přímo před nosem. Škoda že s noblesou nebyli oděni někteří členové publika...
Krátce jsem se zorientovala a vstoupila do skvostného sálu, abych našla své místo. Jestli hala byla nádherná pak sál nemá přirovnání. Detailní práce, magnifikantí ozdoby, sošky, spousta zlata a pozlátka, to vše soustředěné na jediném místě. A nade vším se vznáší nádherný lustr, přesně takový, jaký musel být v Pařížské opeře. Pařížská opera? 
Hm... Stačila chvilka a můj duševní zrak již kreslil zahalenou postavu s maskou plížící se nad hlavami nic netušícího publika, chystající se na čin z nejhorších. Nikým nepoznám bloudil operou. Mohl jím být vlastně kdokoli. Kdokoli? Zlomyslně jsem se usmála. Opero, máš nového fantoma. A abych svou novou roli oslavila, vydala jsem se o přestávce na průzkum terénu. Z přízemní haly vede šestice cest - dvě do přízemí, ty jsem již prozkoumala. Tak jsem se vydala vstříc prvnímu balkonu. Nebyl sice tak zdobný, ale na chodbě je zábradlí a odtud bylo vidět na stolky v přízemí. Skvělé místo pokud chcete někomu plivnout do pití, to je můj názor. Ale jinak docela nezajímavé. Otočila jsem se, jen abych zjistila, že se dívám do očí bustě Bedřicha Smetany. Pozdravila jsem se s ním a honem odběhla na další průzkumy. Následující výzvou byl druhý balkon. Obešla jsem malé chlapce svačící na schodech a stoupala dlouhým schodištěm, nikým nepozorovaná, jako pravý duch. Odpočívárna se svačícími lidmi, jinak nic až tolik zajímavého. Inu, vrátila jsem se dolů a už jsem málem seděla na místě, když tu mou pozornost přitáhlo něco dalšího.  Opatrnými kroky jsem se blížila k technickým lóžím. Krok sun krok a už jsem měla v ruce kliku! Jenže bylo zamčeno. Asi chrání televizory, na kterých při představení promítají dirigenta. Proč, to mi uniklo...
Při návratu do tajemné lóže číslo 9 (ano, mělo to být 5, ale no tak!) mě ještě po straně upoutaly dveře. Prošla jsem jimi a pak ještě dalšími... a ocitla jsem se na starém nepoužívaném schodišti a stoupala jsem vzhůru, s připraveným nožem, abych každého zvědavce odklidila z cesty. Pocítila jsem nutkavou potřebu shodit lustr na několik barbarských individuí v tričku a džínách... Ne, za chvíli mě měl za srdce chytit jímavý zpěv mé milované Christine, ale předtím ještě hrdlo vikomta de Chagny... Promiňte, nenechala jsem se unést? Asi jsem na špatném představení. Ještě že mě vytrhl “zvonek” oznamující konec přestávky a fantom se tak mohl v poklidu vrátit do své lóže 5... 9 chci říci.

Kdybych měla sbírku vylisovaných vzpomínek, tak tahle bude jedna z nich.

Akorát pro příště si žádám do své lóže zrcadlo. V mé jediné chybí.


Fantom Opery