Stalo se‎ > ‎Stalo se v roce 2013‎ > ‎

My všichni rádi chodíme do divadla

přidáno: 21. 7. 2013 17:08, autor: Divadlo Osaďáček   [ aktualizováno 21. 7. 2013 17:09 ]
Všichni rádi  chodíme do divadla...ale víme o něm vlastně něco? Jak vznikalo a jak zprvu vypadalo? Divadelní prázdniny jsou skvělou příležitostí, jak si v tomto ohledu rozšířit obzory.

My všichni rádi chodíme do divadla. Vzít si sváteční oblečení, které nevidělo světlo světa od Vánoc, pohodlně se zabořit do červeného semišového křesílka a dvě tři hodiny sledovat jasně osvětlené jeviště a upustit od každodenních starostí. Zajímavé ale je, jak málo vlastně víme o tom, jak jsme se dostali k této krásné tradici. Že je za kolébku divadelních představení považováno Řecko, to tušíme všichni. Čím vším si ale divadlo prošlo, to máme trochu v mlze. 
A tak by možná nebylo od věci dozvědět se o tom něco více.. Když pěstování obilí vytlačilo v Řecku pěstování vinné révy, národním bohem se stal celkem logicky Dionýsos, bůh vína a plodnosti. 
Na jeho počest se každý březen předváděly příběhy z jeho života, později nazývané Velké Dionýsie. Ze začátku měly spíše podobu sborového zpěvu, tance a živých obrazů, teprve později se přidala i dramatická činnost. Každopádně ale můžeme hovořit o prvním divadlu vůbec. S hraným divadlem přišla i potřeba zajistit co nejlepší slyšitelnost a dobrou viditelnost. Začala se stavět hlediště vzestupná. Původně byla dřevěná a stavěla se speciálně na hry. 
Později slavností přibývalo a divadla byla využívaná i pro sněmy lidu a politické záležitosti. Divadlo hráli svobodní občané s hereckým nadáním, byli to však vždy muži – hráli dokonce i ženské role. 
Herci vystupovali v maskách, které zakrývaly celou tvář kromě očí a úst. Výraz těchto masek se neměnil, ale herci mohli v průběhu hry masku změnit – jednoduše rozvíjeli jen tu část scénky, na kterou diváci reagovali pozitivně. Masky měly otevřená ústa, která fungovala jako hlásná trouba a zesilovala hlas. Protože masky znemožňovaly mimiku a pohyb, bylo těžiště hereckého výkonu hlavně v hlasovém projevu a v gestech. Divadlo Starověkého Říma je pokračováním starořeckého divadla. Zavedli oponu, která se původně vytahovala zespodu, herci přestali používat masky a namísto toho se po vzoru Etrusků líčili. Počet herců už nebyl tak přísně omezen a prostor na jevišti začaly dostávat i ženy. A pak už scházel jen krůček k tomu, aby se divadelní umění začalo šířit do celého světa a aby se dostalo do podoby, v jaké ho známe dnes.



Alča Šípková