Stalo se‎ > ‎Stalo se v roce 2014‎ > ‎

Máj známý i neznámý

přidáno: 26. 10. 2014 4:26, autor: Divadlo Osaďáček   [ aktualizováno 26. 10. 2014 15:20 ]
Pozn.: Protože jsme se pustili do dramatického ztvárnění Máje, před samotným přísunem novinek a fotografií z prken se sluší si o tomto díle něco více povědět. Moc pěkné shrnutí Vám přináší Luisa Vodicová.

Máj je lyrickoepická báseň Karla Hynka Máchy, psaná jambickým veršem, poprvé vydána v roce 1836 a jedná se o vrcholné dílo českého romantismu – přesně takhle se o Máji učí generace a generace školáků. Ale báseň se nedá rozebrat v datech, ať si učitelé říkají co chtějí. Máj je dílo daleko většího rozsahu.

Kdyby nic jiného, tak určitě oceníte Máchovo barvité líčení krajin a obrazů. Stačí pár řádek a slyšíte šumět bory, klokotat potůček a chřestit řetězy úpějících vězňů za kvakotu žabí havěti. Jeho popisy krajin jsou pověstné a pokud někdy jen jedním očkem do knihy nakouknete, hned zjistíte, o čem mluvím. Ale to není všechno – bravurně si pohrává s češtinou a při čtení jeho veršů nahlas vlastní zvuk slov vykouzlí čarovnou melodii, která vás bude básní provázet a tak vás vyděsí třeba kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá.

Další krásnou hrou jsou kontrasty. Na jednu stranu vám Mácha popisuje překrásnou přírodu, luka a pastviny, ale to vše je jen na pozadí krvavé popravy vězně. Jindy se kontrastům vyhýbá a nechává atmosféru přírody prohloubit dojem z děje - noc, nad hlavami září luna a vy se blížíte ke starému strašidelnému vězení, slyšíte skomírat vězně, mráz vám běhá po zádech a postupně se noříte do Vilémových chmurných myšlenek na špatnost společnosti, strachu ze smrti a jeho zoufalé bezmoci proti silám osudu. Inu, pan Mácha dobře věděl, jak zapůsobit na čtenáře, a Máj se tak stává ještě chytlavějším.

Co se děje týče, tak ten lze shrnout velmi krátce: otec vyhnal svého syna, ten se stal loupežníkem a našel si milou, Jarmilu, ta ale Viléma podvedla právě s jeho otcem, kterého Vilém posléze zabil. Za trest je vpleten v kolo a Jarmila se vrhá do jezera. Konec.

Ale Máj není epickou básní, Mácha nám nepředstavuje složitou zápletku, ale spíše předkládá příklad lidské tragédie a nutí čtenáře se zamyslet, kde se stala chyba, kdo skutečně nese prapůvodní vinu. Je to Jarmila, že se nechala svést? Otec Viléma, že Jarmilu svedl? Či že Viléma vyhnal? Nebo za to může Vilém, strašlivý lesů pán, vyvrženec společnosti? Mácha nám vysloveně neříká, co je špatně, pouze ukazuje společnosti ,jaká ve skutečnosti je.

Otázka nalezení „viny“ je komplexní a snad ani na ni nelze jednoznačně odpovědět. Přesto bychom se měli nad sebou zamyslet, neboť jsme to my, společnost, která oné tragédii vůbec dala vzniknout. O otázce, čí je ta vina, by se dalo polemizovat dlouho a dlouho, leč výslovně lze stavět jen na myšlenkách a vizích jednotlivých postav, především Viléma v předvečer jeho popravy. Nicméně téma se táhne hlouběji a hlouběji a lze k němu přistupovat z mnoha stran.

Kromě všeho uvedeného má Máj ještě jednu zvláštnůstku: jedná se o prakticky jediné ryze romantické dílo v Čechách.

Romantismus byla éra tragických hrdinů, kteří se nemohou začlenit do běžné společnosti, intenzivního záběru na jejich pocity, byla to také éra strašidelných hřbitovů, gotických hradů a tajemna, ale i portrétů krajin, luk a jezer. U nás se nic takového nekonalo, neboť Češi museli mít zase něco extra – romantismus se kryje s naším vrcholným obdobím národního obrození, kdy bylo „in“ být Čechem a slavit Českou kulturu. A proto šly city, tajemno a romantické krajiny stranou. Ne, že by Tyl, Sabina nebo Frič nepsali pěkná díla, nicméně nebýt Máchy, tak máme v literárních dějinách jen velkou díru jménem romantismus...

A perlička nakonec – až si Máj budete číst, jistě si všimnete nestejně dlouhých veršů. To je proto, že Mácha namísto pevně dané struktury dal přednost logické celistvosti a proto verše vyjadřují spíše myšlenkové celky, než rovnoměrný počet slabik. Inu, romantický rebel se vším všudy.





Luisa Vodicová