Stalo se‎ > ‎Stalo se v roce 2014‎ > ‎

Poslední opona aneb trocha sentimentu

přidáno: 4. 7. 2014 16:56, autor: Divadlo Osaďáček   [ aktualizováno 4. 7. 2014 16:56 ]

Jak se tak někdy stane, půl roku plánovaná speciální derniéra, o které psala v minulém článku Luisa, nebyla derniérou v pravém slova smyslu. Nejednalo se totiž o poslední reprízu. Inu, když je o nás zájem, co bychom si těch teček za pohádkou neudělali více. Proto jsme ještě následující týden (22. 6.) vyrazili do Mokroušů u Tymákova. I když jsme nemohli být na jevišti už tak „rozjetí“ jako předešlou neděli ve Bříze, užili jsme si představení úplně stejně. Jak to tak bývá, objevilo se několik neplánovaných kixů, žertů a roztodivných formulací vět, že měli herci před diváky i v zákulisí co dělat, aby se smíchy neodbourali. Někteří už ke konci tlak neustáli a jeviště i hlediště propuklo ve smích. Ne, že by se to sem tam nestávalo. Ale nutno podotknout, že Mokrouše byly pro divadelní šotky opravdu živnou půdou. A tak jsme si dva týdny po sobě užili naplno dvě derniéry a na každou z nich budeme rádi vzpomínat. 


Ostatně, vzpomínky se začaly rojit už večer po návratu. Je to přesně ten okamžik, když vkládám scénář právě ukončené hry na odpočinek mezi ostatní. Po očku kouknu na jejich názvy. Nedá mi to, vyndám je ven a projedu si mnohokrát ohmatané stránky s různými poznámkami, nákresy, zašlou barvou kdysi zářícího zvýraznění replik… a je mi tak nějak zvláštně. Obkličuje mě sentiment. Ač téměř dvaadvacetiletý, připadám si jak stařík probírající krabici se vzpomínkami na mládí a celý dosavadní život. Obzvláště letos je to markantní. Stalo se za ty dva roky snad něco zásadního? Promítám si jednotlivé role a herce... a ano! Stalo. Nějak v současném Osaďáčku nepoznávám Osaďáček z dob, kdy se pohádka teprve zkoušela. Často vzpurná individua neposlouchající režisérku a zajímající se jen o svou repliku a rychlost jejího vyřčení ve smyslu „ať už jsem doma“ nejsou. Odešla snad? Nikoli. Dospěla. Dlouho se bavíme o změně názvu, že Osaďáček vyrostl, že už není takový… takový dětský. Ale teď jsem si to poprvé doopravdy uvědomil. Při všech akcích a štacích je už vidět vcelku dospělé a samostatné osoby s cítěním kolektivního ducha, které se nenechají navzájem ve štychu. Každý zná svůj úkol, má zodpovědnost. Zkrátka osadní potěr už není, jaký býval. Myšleno v dobrém slova smyslu. Čas neúprosně plyne, tak brzy při přípravě další hry uvidíme, jak velkou změnou jsme prošli. O tom ale až někdy příště.

PS: Vašek s Patrikem doufám prominou zveřejnění fotky z dnes už dávné zkoušky :)


Petr Koza