Stalo se‎ > ‎Stalo se v roce 2015‎ > ‎

Češi na Moravě

přidáno: 31. 10. 2015 15:32, autor: Divadlo Osaďáček   [ aktualizováno 1. 11. 2015 2:32 ]
"Slečno, prosim Vás, kdepa tu je kultůrák... je to tudleten žlutej barák?" Ještě jsme ani nevystoupili z auta, stačila jen jedna věta a všem v Přerově, konkrétně městské části Vinary, bylo jasné, že přijeli Plzeňácí. Tak nějak začala druhá část akce "Moravsko-Česká výměna", v rámci které jsme vyvezli na Moravu naše 2 představení Má J. a R+J.

Den první (pá 23. 10.) - Přerov
I přes počáteční jazykovou bariéru (humor) jsme kulturní dům ve Vinarech našli, dočkali se vřelého přivítání od kolegů Ervínovců a doušku domácí třešňovice od předsedy Pepy. Idylka ale brzy skončila. Napřed jsme nemohli najít 380 V zásuvku. Tu jsme sice posléze našli na velmi nečekaném místě, ale museli jsme táhnout kabeláž přes půl domu. Jak se později ukázalo, ani tohle nebyl největší problém. 

Ten se ukázal až poté, co jsme vítězoslavně vytahali veškerou techniku z aut do sálu a začali stavět světla. I když jsme s sebou vezli sebemenší drobnosti a byli na sebe hrdí, jak jsme všechno dobře sbalili, najednou jsme zjistili, že nám chybí jedna jediná, avšak podstatná, věc - rampa na světla. Měli jsme stojan, měli jsme světla, ale neměli je na co pověsit. Možná nám v řešení problému pomohlo moravské ovzduší, ale i to jsme zvládli! Po krátké panice jsme zvolili taktiku tetris - udělali jsme si provizorní stojany ze židlí na stole na stole na stole. 
Chatrné konstrukce vydržely a neshořely, což jsme považovali skoro za větší úspěch, než představení nad očekávání povedené a kladně hodnocené dojatým publikem. Je pravdou, že před koncem Romea a Julie vypadl z neznámých důvodů jistič, ovšem krátká dramatická setmělá pauza představení neublížila. Všichni jsme se shodli, že se nám povedlo zahrát nejlepší představení R+J v historii, v což jsme ani nedoufali.
Po představení jsme trochu poklidili, obsadili jeviště, popadli vínečko bílé a pokračovali v před 14 dni načaté družbě s Moraváky.


Den druhý (so 24. 10.) - Bystřice pod Hostýnem
Oplátky se pečou. Moravští přátelé bohužel nezapomněli na to, jak jsme je u nás v 7 ráno budili hlasitým Radetzkeho maršem a přichystali nám podobný budíček... i přes občasná nevlídná slova některých ležících-spících se musí nechat, že živý budíček zahraný na klavír pár metrů od naší hlavy měl něco do sebe.

I přes vzdor některých spáčů jsme nakonec úspěšně vstali, sbalili se a vyrazili směrem do Bystřice pod Hostýnem, kde nás čekala večerní štace. Ovšem ještě před tím jsme měli v plánu kulturně-poznávací vsuvku - výlet na Hostýn - kopec, na němž se nachází jedno z nejvýznamnějších mariánských poutních míst u nás. Původně jsme chtěli "kopeček" zdolat v obou směrech pěšky... jak jsme se ale blížili k Bystřici a z kopečku na horizontu se stával pořádný kopec, začínali jsme uvažovat o tom, že by nebylo od věci otestovat místní autobusový dopravní podnik. 
Zatím, co jsme si pohrávali s touto myšlenkou, dorazili jsme ke Strnadovým -  rodině zakladatele studentského divadelního klubu Ervínovci. Dostalo se nám zde hezkého přijetí a skvělého, takřka královského, pohoštění, za které moc děkujeme. I když jsme se parádně občerstvili, přece jsme na Hostýn vyrazili nikoli pěšmo, ale busmo. Čas neúprosně běžel a my nechtěli riskovat pozdní příjezd na představení.

Přiznám se, že i když jsem napřed nechápal, co na tom kopci lidi tak uchvacuje, jakmile jsme dorazili na místo, bylo mi vše jasné. Nejdříve jsme pod vrcholem navštívili kapli a vedle ní vyvěrající zázračný pramen, který prý uzdravuje. Proto jsme si ho s sebou natočili, abychom ho na sobě vyzkoušeli. Další kroky vedly po schodech na vrchol k dominantně Svatého Hostýna - impozantnímu chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Po obědě v restauračním zařízení pro poutníky, kde jsme si pochutnali na valašské kyselici a daňčím na smetaně, jsme vyrazili po Nové křížové cestě směrem k rozhledně. Kromě monstrózní větrné elektrárny, která se tyčí do výše hned vedle rozhledny, nás fascinoval pohled směrem do údolí a dál k horizontu. U nás jsme většinou zvyklí na pohled z kopce na kopec, ale takováto nezvyklá panorámata "placka a dlouho nic" nás dostala. Zážitek podtrhovalo nádherné počasí, kdy slunce plující blankytnou oblohou rozzařovalo barvy podzimních listnáčů jako malíř svou paletu. Těžko se nám opouštělo tohle krásné a působivé místo, ale čas byl neúprosný. 
Proto jsme už za okamžik vjížděli na nádvoří bystřického zámku a začali se chystat na představení ve zdejším kulatém sále se zvláštní výzdobou, akustikou i atmosférou.

Z dosud pohodového a příjemného rozpoložení nás vytrhly až problémy - kupodivu opět s technikou. Znovu byla zásuvka daleko a my se báli, aby nás stačily kabely. Navíc jsme řešili, jak si poradíme s umístněním světel dnes. Přece jen používat historický nábytek jako stojan se nám nechtělo. Všechny problémy se ale nakonec vyřešily samy díky faktu, že nám světelný pult a ztmívače neustále hlásily chyby a nefungovaly... resp. fungovaly a nefungovaly jak chtěly a kdy chtěly, což nám rozum nebral. Nakonec jsme tedy svou techniku vůbec nepoužili a spokojili se se zdejšími dvěma permanentně svítícími halogeny. Ne, že bychom byli nějak pověrčiví a paranoidní, ale vzhledem k záhadnému chování naší techniky jsme si vzpomněli na vyprávění o podivných událostech, které se na zámku dějí, a na smutný příběh, kterým je zámek poznamenán, a nebylo nám moc do zpěvu. 
Obzvláště poté, co jsme těsně před představením navštívili komnaty, kde k podivným událostem dochází, patřící v minulosti osobě, které jsou tyto události přisuzovány. Teď už ale zpět k představení. I přes všechny zádrhele a obavy jsme znenadání stáli před plným hledištěm a zahájili a nakonec i zdárně dohráli druhé moravské představení.

Jestli to bylo podivnou atmosférou zámku, nádherným pocitem z Hostýna, moravským ovzduším nebo vším najednou, to nevíme, ale stalo se nám, co ještě nikdy. Úspěch představení z minulého dne jsme nejen zopakovali, ale nejspíš i předčili. Tolik jsme se do svých rolí ještě nikdy nevžili. Ke konci jsme R+J nemohli skoro dohrát, všichni jsme se v závěru rozbrečeli a k slzám jsme dohnali údajně i diváky, které ještě nikdy nikdo neviděl brečet. Těžko říct, zda to lze považovat za úspěch, ale takto silně a intenzivně jsme společně s diváky příběh Romea a Julie ještě nikdy neprožili. Byli jsme z představení dlouho úplně rozebraní.
Subjektivní hodnocení herců už znáte, možná by se hodilo přidat i hodnocení diváctva - konkrétně Jirky Strnada (zakladatele Ervínovců), který naše představení může zhodnotit i srovnat s předchozími:

"Sám jsem obě představení několikrát viděl. Pokaždé mě nesmírně nadchla a u R+J jsem si na konci vždy zaplakal. Ale když Mladá Sada přejela hranice k nám na Moravu, všechno zesílilo. Jeden den byl lepší než druhý. 
A snad to dotvrzuje poslední představení R+J ve svátečním sále bystřického zámku, kde i ti nejneotesanější emoční mastodonti neudrželi slzy, diváci jsme skoro všichni brečeli už od půlky hry společně s herci. Budiž tomu závěrečný dlouhý a vytrvalý potlesk jasným důkazem. Mladá Sado, děkujeme za všechno! Vaši Ervínovci."

Jsme nesmírně šťastni, že jsme si v zámeckých prostorech mohli zahrát, a proto bychom rádi poděkovali nejen Ervínovcům, ale i paní Evičce, která naše vystoupení na zámku umožnila, byla celou dobu ochotná a nápomocná, občerstvila nás a moc hezky se o nás starala, to vše kompletně nad rámec svých pracovních povinností na zámku. Děkujeme a moc si toho vážíme!
A když už jsme u toho děkování, jsme moc vděčni za to, že jsme se po představení a úklidu scény mohli odebrat do prostor zdejšího turistického oddílu, kde jsme popíjeli, bavili se a později i spali.

Den třetí (ne 25. 10.) - cesta domů
Po probuzení to už šlo ráz na ráz, úklid, potřesení ploutví, zatlačení slzy, zamávání a jelo se domů. Celý víkend nám až moc rychle utekl. Odjížděli jsme plni dojmů a zvláštního pocitu, který ještě umocnila oblačná peřina nad Čechami, pod kterou jsme se ze sluncem zalité Moravy řítili po D1. 
Jsme moc rádi, že jsme Moravsko-Českou výměnu provedli, a už teď doufáme, že se z této akce stane tradice.
Díky Ervínovci, bylo to fajn!




text: Petr Koza
foto: Jan Michálek